Nejpohostinnější kultury světa

Írán
Spousta cestovatelů bez zaváhání na otázku, jaká je nejpohostinnější kultura na světě, odpovídá Írán. Vůbec všechny muslimské státy, včetně Kurdistánu, Uzbekistánu či Pákistánu, jsou často mezi cestovateli považovány za nesmírně přátelské. Jen v nich se vám může stát, že se obyčejná cesta autobusem změní v hromadné veselí.

Íránci začnou prozpěvovat, tancovat a vesele se družit. Po autobuse kolují různé dobroty a místní se s vámi snaží navázat kontakt i přes neznalost angličtiny. Taky jedině tam se může stát, že vás spolucestující pozve k sobě na tradiční večeři a zcela nezištně vás nechá přenocovat ve svém „svátečním pokoji“. A vsaďte se, že vám nedovolí odejít dříve než po večeři a společné prohlídce města. Navíc si ani chvilku nebudete připadat, že jste rodině na obtíž. Právě naopak. Vaši hostitelé se k vám budou chovat jako k nejbližší rodině.

Gruzie – Mít hosta je čest
Gruzínci o sobě rádi říkají, že pohostinnost je od věků v jejich povaze. Každému návštěvníku malebného asijského státu to dají náležitě najevo. Před Gruzíncem se stačí zmínit, že máte hlad, a do třiceti minut se budete v restauraci cpát čerstvě vylovenými rybami a šašlíkem. Čekáte-li dlouho na autobus, zajisté vás vezme někdo z místních svým vozidlem a po cestě vás ještě pozve na pivo a večeři. Typickou ukázkou gruzínské pohostinnosti je i festival Tušetoba. Stačí se přidat ke společnému oslavování a vsaďte se, že za pár chvil vás některý z Gruzínců pozve k sobě na večeři a skleničku pálenky čača doprovázenou tradičními veršovanými přípitky.

Ke Gruzii bychom mohli přidat i mnoho dalších republik rozprostírajících se v oblasti Kavkazu. Sousedící Arménie je jedna ze zemí, které lákají nejen na neskutečně rozmanitou a téměř nedotčenou přírodu, ale zejména na přátelskou náladu místních, kteří cizince rádi pozvou do svých příbytků.

Mexiko – Mi casa es su casa!
Cestovní kanceláře do Mexika pravidelně lákají na jeho pohostinnost. A rozhodně to není jen reklamní tah, protože jinak by se jednomu z našich čtenářů nemohla přihodit tato krásná historka z Culiacanu:

O prázdninách jsem jel do Mexika jako student na stáž do nemocnice. Po čtyřiadvacetihodinové cestě autobusem z hlavního města jsem vystoupil v Culiacanu. Nikdo na mě nečekal, jediný můj kontakt byl zrovna v Mexico City a jediné, co jsem věděl, bylo, že se musím dopravit na lékařskou fakultu.

Vlezl jsem do autobusu a usadil se vedle řidiče. On neuměl anglicky, já neuměl španělsky, tak jsem vytáhnul slovník, a když jsem našel slovíčko, tak jsem ho na něj vybalil. S hrůzou jsem se dozvěděl, že ve městě jsou fakulty dvě, ale on vybral tu správnou. V autobusu bylo asi šest dalších Mexičanek a jedna z nich, Lupita, se nabídla, že mi ukáže cestu. Myslel jsem si, že tam někde pracuje poblíž. Jak se později ukázalo, vystoupila jen kvůli mně. Došli jsme na fakultu, rovnou za sekretářkou ředitele a už po cestě mě napadalo, jestli za to nebude chtít nějaký bakšiš. Potřeboval jsem se setkat s prezidentem místní studentské organizace. Asi po hodině se Lupitě podařilo ze sekretářky vydolovat jeho telefonní číslo, zavolala mu a sdělila mi, že máme sraz v pět hodin u knihovny.

Byla asi jedna odpoledne. Řekl jsem, že počkám, ale ona že ne a že musím jít s ní domů na oběd. Doma byl její syn a dvě dcery. Nikdo neuměl anglicky, jen klučina asi tolik, co já španělsky, takže skoro vůbec. Asi za půl hodiny došel i otec, sedli jsme ke stolu a společně obědvali. Tři příjemné hodiny uběhly jako voda. Pak mě ještě naložili do auta a odvezli zpět na fakultu. Chovali se ke mně mile a přátelsky a já se styděl za to, že jsem Lupitu podezříval, že to dělá ze zištných důvodů.

Pohostinnost obyvatelů Himalájí
Vysoké hory, nádherná příroda a právě přívětivost místních lidí dělají z himálajských oblastí oblíbený cíl cestovatelů. Je jedno, jestli dorazí do indického Ladakhu, horských vesnic Nepálu a Bhútánu či do vysokohorských klášterů Tibeťanů. Všude se obvykle setkávají s nesmírně vřelým přijetím. Lidé se tam snaží se svými hosty podělit i o to málo, co jim drsná okolní příroda poskytla. Obvykle jim nabídnou alespoň tradiční tibetský čaj s mlékem, máslem a solí. Pohostinnost je možno pocítit zejména v turismem nezasažených zemích, například v sečuánském Genyenu, oblasti, která je téměř nezmapovaná a kterou navštěvuje jen opravdu málo turistů.

Srí Lanka – Med od Veddů
Spoustu příběhů se váže i ke Srí Lance. Často tam platí pravidlo, čím méně člověk má, tím přirozeněji se o to málo dokáže podělit. Dobrým příkladem může být rodina malé Thaksilly, kterou navštívila naše čtenářka Alena: Ač je rodina velmi chudá, otec je po tsunami těžce nemocný a bez práce a matka jen s příležitostnou prací, připraví svým hostům ve své ubohé domácnosti hotové hody. Rodina dá vše, co má, a nádobí si musí zajít vypůjčit.

Za zmínku stojí i srílaští Veddové, kteří žijí v džungli v malé vesničce Dambana, kam se za nimi vydal i cestovatel František Mamula: Pokud se chcete setkat s náčelníkem kmene, nesmíte zapomenout na základní principy chování. Je dobré vědět, co si obléci, jaký malý dárek je potěší, případně znát, jejich pozdrav. Když se vám povede uspět, prožijete neopakovatelné chvíle v chýši domorodců. Veddové pijí polévku ze slupek kokosových ořechů a na dřevěných talířích si pochutnávají na opicích, ještěrkách nebo dikobrazech. A možná vám náčelník při loučení řekne podobná slova jako Františku Mamulovi: „ Děkuji Vám za milou návštěvu. A chci se vás zeptat, kdy nás zase přijedete poctít svou návštěvou? Na cestu vám dávám med divokých včel.“

Sdílej

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Translate »