Drak spící na hřebenech: Mýty, fakta a cesta po Velké čínské zdi

Přátelé, zavřete na chvíli oči. Stojíte na kamenné hlídkové věži. Vítr vám bičuje tvář a nese ostrou vůni prachu a divokého horského tymiánu. Pod vámi se krajinou vlní téměř nekonečný kamenný had, který slepě kopíruje každý hřeben a každé údolí, než zmizí v mlžném oparu na obzoru. To není jen hromada kamení, jak by se mohlo zdát. To je Velká čínská zeď. Jizva v krajině, která je zároveň kronikou celé civilizace.

A rovnou si řekněme jednu věc: ne, z Měsíce ji opravdu lidským okem neuvidíte, to je jeden z největších cestovatelských mýtů. Ale věřte mi, když stojíte přímo na ní, ten pocit ohromení je mnohem skutečnější než jakákoli vesmírná fotografie. Je to místo, kde se historie stává téměř hmatatelnou. Cítíte tíhu těch milionů kamenů, slyšíte ozvěny kroků dávných stráží a přemýšlíte, kolik potu a kolik příběhů je v každém z nich ukryto.

Ne jedna zeď, ale tisíce kilometrů příběhů

Když se řekne „Velká čínská zeď“, většina z nás si představí jednolitou, masivní stavbu. Skutečnost je ale mnohem složitější a fascinující. Nejde o jednu zeď, ale o propracovaný systém opevnění, příkopů, pevností a strážních věží, který byl budován, ničen a přebudováván po dobu více než dvou tisíciletí.

První valy začaly vznikat už v období válčících států, ale byl to první císař sjednocené Číny, Čchin Š’chuang (panovník slavný také svou terakotovou armádou), kdo kolem roku 220 před naším letopočtem spojil existující opevnění v první ucelenou obrannou linii proti nájezdům kočovných kmenů ze severu, zejména kmene Siung-nu.

Avšak zeď, kterou obdivujeme dnes, ty nádherné fotogenické kamenné úseky, pochází převážně z dynastie Ming (1368 až 1644). Právě Mingové čelili nové hrozbě, Mongolům, a proto investovali obrovské prostředky do stavby robustnějšího a sofistikovanějšího opevnění. A jak je tedy dlouhá? Oficiální měření, které zahrnuje všechny dynastie a všechny větve, uvádí neuvěřitelných 21 196,18 kilometrů. Ano, čtete správně. Jen hlavní linie zdi z období Ming měří úctyhodných 8 850 kilometrů.

Mýtus o cestě po celé délce

Často se mě lidé ptají, zda je možné projít celou zeď. Rád bych vám řekl, že ano, že je to jen otázka času a dobrých bot. Ale pravda je taková, že je to prakticky nemožné. Velká čínská zeď není souvislý chodník.

Mnoho úseků je dnes bohužel jen hromadou sutin, některé části pohltila poušť Gobi, jiné byly rozebrány na stavební materiál nebo jsou přerušeny moderní infrastrukturou, jako jsou silnice a přehrady. Některé oblasti jsou navíc v nepřístupných horách nebo ve vojenských zónách. Cestování po Zdi není o tom „zdolat ji celou“. Je to o výběru úseků, které vám nejlépe ukážou její charakter. Je to o prožití toho okamžiku na strážní věži, ne o počítání kilometrů.

Kterého draka si vybrat? Badaling vs. Mutianyu

Většina návštěvníků míří ke Zdi z Pekingu, kde jsou nejlépe zrestaurované a nejdostupnější úseky. Dva nejznámější jsou Badaling a Mutianyu.

Badaling je ten nejprofláklejší. Je to první úsek otevřený turistům, je perfektně zrestaurovaný a snadno dostupný. Ale má to háček. Je to v podstatě „dálnice na Zdi“. Budete se tu prodírat davy, slyšet kakofonii stovek jazyků a u vstupu vás přivítají obchody se suvenýry a restaurace rychlého občerstvení. Pokud máte málo času a chcete si udělat „fajfku“, je to volba.

Můj osobní favorit je však Mutianyu. Je o kousek dál od Pekingu, ale odměnou vám bude nádherně zvlněná zeď zasazená do sytě zelených lesů. Je také skvěle opravená, ale bývá tu výrazně méně lidí. Strážní věže jsou tu hustěji u sebe a výhledy jsou prostě úchvatné. Navíc, zážitek z jízdy lanovkou nahoru a možnost sjet dolů letní bobovou dráhou (ano, vážně!) dodá výletu skvělý bonus.

Pro dobrodruhy: Divoká krása Jinshanling

Pokud hledáte něco autentičtějšího, něco, kde ucítíte vrzání starých kamenů pod nohama, vydejte se na úsek Jinshanling nebo sousední Simatai. Tyto části jsou jen částečně zrekonstruované. Některé věže se rozpadají, chodníky jsou strmé a zarostlé. Právě tady ale nejlépe pochopíte, jak drsný byl život stráží. Na těchto úsecích nepotkáte davy. Možná jen pár dalších baťůžkářů a ticho přerušované pouze větrem. Zde si na občerstvení zapomeňte, tady vládne jen historie.

A co jídlo a pití? U hlavních turistických vstupů jako Badaling a Mutianyu najdete spoustu stánků s vodou, limonádami, ovocem a jednoduchými nudlemi nebo knedlíčky. Čím dál půjdete po zdi, tím víc budete odkázáni na vlastní zásoby. Na divokých úsecích typu Jinshanling nečekejte nic. Voda je absolutní základ.

Cestovatelský box: Váš průvodce na Zeď

Tip na oběd: V podhradí u Mutianyu najdete několik slušných restaurací. Doporučuji ochutnat místní speciality, například pstruha na grilu (pokud jste v oblasti Huairou) nebo klasické knedlíčky jiaozi.

Doprava: K nejznámějším úsekům (Badaling, Mutianyu) se z Pekingu dostanete nejsnáze pronajatým autem s řidičem, turistickým autobusem nebo kombinací veřejné dopravy (na Badaling jede i vlak). Cesta trvá 1,5 až 2,5 hodiny.

Vstupné a otevírací doba: Ceny se liší podle úseku a sezóny. Počítejte orientačně se vstupným v rozmezí 40 až 60 RMB (čínských jüanů) plus poplatky za lanovky nebo autobusy k bráně. Otevřeno bývá zpravidla od rána (cca 7:30) do pozdního odpoledne (cca 17:00).

Důležité upozornění: Otevírací doba i ceny vstupného jsou pouze orientační a mohou se měnit. Vždy si aktuální informace ověřte na oficiálních stránkách konkrétního úseku Zdi, který plánujete navštívit.

Kdy vyrazit: Nejlepší období je jaro (duben, květen) a podzim (září, říjen). Vyhnete se letnímu vedru a vlhkosti i zimnímu mrazu. Podzim navíc nabízí nádherné barvy okolních lesů.

Co s sebou: Absolutní nutností je pevná obuv. Zeď je často velmi strmá a schody nerovnoměrné. Nezapomeňte na dostatek vody (zejména v létě), opalovací krém, pokrývku hlavy a fotoaparát. Na divočejší úseky si vezměte vlastní svačinu.